Tomáš Svoboda se dlouhodobě zabývá praxí pohyblivého obrazu a filmové zkušenosti, jež se stala součástí každodenního uchopování světa a vztahování se k němu. Téma poznávání skrze pochopení mediálních mechanismů, symbolických systémů a každodenních strategií a taktik je klíčové pro jeho tvůrčí i pedagogickou činnost, kterou prezentuje na domácí i mezinárodní scéně. Ritualizované mechanismy vyprávění oklešťuje až na obecné principy, které formují vztah mezi recipientem a daným médiem. Důležitou roli v tom hraje pozměněné prostředí, v němž jsme zvyklí médium vnímat nebo v němž je realizováno. V souvislosti s kinematografií pracoval se simulací kinosálu či filmových scén, přičemž experimentoval s redukováním filmového jazyka i konkrétního příběhu. Od roku 2016, kdy realizoval snímek Jako z filmu a souběžně výstavní verzi Jako film, se zabývá schopností pohyblivého obrazu vystupovat v prostředí kina i galerie.

Rovněž své poslední dva středometrážní filmy, Kinetopsie (2024) a Solar Sound System (2025), zamýšlel prezentovat v obou variantách. V PLATO jsou představeny v improvizovaném kině Octopus. Přesto je na první pohled zřejmé, že Kinetopsie může fungovat jako vícekanálová instalace, protože ve filmové podobě pracuje se splitscreenem. Do děje vstupujeme skrze rozhraní internetového prohlížeče, k němuž se postupně přidávají i obrazovky mobilních telefonů. Mezi diváky a filmovými postavami se tak téměř bez ustání zpřítomňuje technologie, z níž není úniku. Jednotlivé monitory se skládají do jednoho záběru, a téměř doslovně tak zdůrazňují paralelní perspektivy. Vzniká zajímavý vizuální labyrint a zesiluje se i voyeurská povaha filmu. Rozhraní jsou zde aktivními branami do vyprávění, i když nejsou právě užívána, což už od počátku přispívá k budování zápletky v duchu detektivky. Pátrání, které iniciují klasické detektivní motivy, jako je loupež a vražda, se postupně zaměřuje na generační hledání historické odpovědnosti za současný stav věcí.

Protagonisty jsou dva mladí lidé — zatímco on pracuje jako grafik a dělí svůj čas mezi práci a zábavu, ona soustředěně píše text na téma společensko-ekonomické transformace v raných devadesátých letech. Nečekaný nález bankovky, byť už neplatné, v bývalém a dnes už léta opuštěném Discolandu Sylvie přivede dvojici na myšlenku vypátrat, odkud se tyto peníze vzaly. Pod záminkou „dobře placené brigády“ se vydávají do chátrajícího domu, který ale jako by dál žil svým životem. Tomáš Svoboda s nadsázkou kombinuje thrillerové postupy vyprávění s téměř pohádkovými prvky hledání pokladu, při němž musí hledající prokázat odvahu a loajalitu a nepodlehnout klamu. Souběžně s pátráním v labyrintu bývalého klubu dvojice zjišťuje okolnosti životního příběhu majitele diskotéky, kterým byl porevoluční podnikatel a mafián Ivan Jonák. V devadesátých letech se proháněl po pražských ulicích v kabrioletu s nahými modelkami a jeho klub platil za centrum pražského podsvětí i za místo, kam docházela společenská smetánka. Kapitál, který Jonákovi umožnil rozjet tento velkolepý stánek diska a kšeftaření, však zčásti pocházel z frašky, jíž v roce 1989 oklamal zřejmě stovky lidí, kteří mu přispěli na údajný boj proti komunismu. Kinetopsie (v lékařské terminologii neurologická porucha vnímání pohybu) už svým názvem napovídá, že Svoboda chce poukázat na mylnou či přinejmenším narušenou schopnost posuzovat vlastní minulost. Pátrání dvou mladých lidí v místě, kde se část generace jejich rodičů mohla oddávat Jonákově myšlence, že proti komunismu se bojuje nejlépe diskotékou, případně z ní zištně profitovat, přináší otázku bez jasné odpovědi: Byly „devadesátky hnusný, nebo naivní“?

Na tuto nevyřčenou odpověď o povaze a dopadech společensko-politické dynamiky 90. let volně navazuje další film Tomáše Svobody. Odehrává se ve fiktivní budoucnosti a rekapituluje represivní postoj tehdejší vlády ke skutečnému festivalu freetekno scény CzechTek, který proběhl v roce 2005. Svoboda jako pamětník festivalu i policejního zásahu fabuluje možné dohry této události, pokud by přerostla v občanské nepokoje vedoucí ke změně společensko-politického systému země. Snímek nazvaný Solar Sound System je mockument částečně sebeironicky namířený dovnitř umělecké scény. Skuteční umělci a umělkyně ze Svobodova blízkého okolí — Dušan Zahoranský, Adéla Babanová či Kateřina Šedá — se účastní soutěže o vytvoření památníku festivalu CzechTek 2005, jehož násilné přerušení bylo spouštěčem změn, díky nimž se společnost stala solidárnější a společensky i environmentálně uvědomělejší. Autorské prezentace, v nichž umělci karikují vlastní tvůrčí postupy, jsou prokládány promluvami DJe a účastníka CzechTeku vystupujícího inkognito pod pseudonymem Ich, historičky umění Mileny Bartlové, kurátora Jiřího Ptáčka, hudebního producenta Petra Ostrouchova, filozofa Lukáše Likavčana, historika Ondřeje Crháka, ekonoma Martina Pacovského, neuroložky Terezy Serranové či teoretičky vizuálních studií Andrey Průchové Hrůzové. Všechny tyto promluvy mají za cíl předestřít, jakými kroky došlo k reorganizaci státu. Film se tak stává manifestem jisté sociální utopie, která je zároveň přiznaně sebeironická i melancholická. Rave přesto může mít podle Tomáše Svobody potenciál vymanit se z kontroly diktované shora a být dočasnou autonomní zónou. Zda se však tato energie může otisknout i do každodenního života, zůstává však spíš utopickým přáním osamělého tanečníka.

Sylva Poláková