Otázky: Daniela a Linda Dostálkovy, Marek Pokorný
Překlad: Kateřina Danielová
Martin Kohout odpovídá na otázky související s dobrým životem, wellbeingem a konflikty, které toto téma v současnosti způsobuje.
Umělec se účastní výstavy Optimalizované bajky o dobrém životě (22/9/2022–1/1/2023) v PLATO.
Těžko říct, co spadá pod tuto odpověď, protože způsob orientace se liší v případě pětiminutového odpočinku se zavřenýma očima na pohovce, celovečerního volna od práce na nějakém projektu, kterým se právě zabývám, nebo situace, když na několik dní vypadnu ze systému. Ale ve všech případech se vždy utváří v návaznosti na to, co jiného bych mohl dělat.
Takhle z hlavy se mi žádná nevybaví. Zvířata mě fascinují a líbila se mi kniha Other Minds od Petera Godfrey-Smithe, kterou jsem nedávno četl. Vědomě ale o lidech prostřednictvím bajky nebo zvířecích metafor nepřemýšlím.
Sním mnohem víc hořké čokolády, než bych asi měl.
Raději ne.
Nejsem si jist, že pro většinu z nás, kteří jsme se stali přirozenými uživateli elektronických komunikačních technologií, je hranice soukromí tak binární. Možná jde také o to, jak důsledně se zabýváme technologiemi jako svébytnou identitou (od členských rolí přes způsoby užívání či uchovávání apod. po pohyb ve spektru prací Shoshany Zuboffové a Legacy Russellové). Velká část toho, co považuji za své soukromí, vzniká v prostoru s jinými jedinci, které se mi podařilo najít jen díky technologiím umožňujícím jak spojení, tak sledování.
Na druhou stranu asi dokážu kontrolovat takzvaný screen time, čas strávený u monitoru, ale není to zavádějící termín? Čas, po který se díváme na obrazovku, tvoří jen zlomek toho, jak se zapojujeme do sítí. Dokážu si jasně představit, že bych se vydal na výlet a ani jednou se nepodíval na obrazovku, ale představa, že bych při přípravě na takový výlet nechal telefon doma, to je něco jiného.
Co je měřítkem? Možná právě odtud pramení ty obavy.
Ano.
Teď zrovna ne. Někdy mohou být frustrující, protože vidím, jak dokážou některé věci zkomplikovat. Ale považuji to za důvod, proč se jimi zabývat ještě víc, ne utíkat pryč.
Jsou stejně tak provázány se vším ostatním, co dělám, spotřebovávám/užívám nebo vytvářím. Mým cílem není ani tak vyřešit tento problém (protože to není možné?), ale spíše ho udržet v ohnisku pozornosti jako účastník diskuse o rozhodování.
Myslím si, že zabývat se otázkou wellbeingu je privilegium, vezmeme-li si jako základ to, co se všeobecně nabízí a čeho se nedostává. Proto se domnívám, že v budoucnu (stejně jako už dnes) budou aktivity spojené s wellbeingem souviset s odbouráváním stresu, opětovným napojením na tady a teď a na své tělo. Což, jak věřím, může nakonec posloužit i jako východisko k propojování s ostatními lidmi nebo obecně s okolním prostředím.
Martin Kohout (* 1984) se ve své multimediální praxi zahrnující video, instalace, sochařství a také jím iniciované nakladatelství nazvané TLTRPreß zabývá sebereflexivními tématy úzce spojenými s médiem internetu. Inspirován především limity individuálních bytostí či skupin nás seznamuje s existenciálními zákoutími efemérního světa, na jehož základě vytváří další, dekonstruovanou realitu. Dílo zastoupené na výstavě zprostředkovává rezidua již několikrát uskutečněné modulární instalace nazvané DungeonTT, která poskytuje ultimátní zážitek z místa, kde se pije čaj. Performativní instalace, kterou umělec vytvořil ve spolupráci s norským hudebníkem a umělcem Larsem TCF Holdhusem (* 1986), kostýmy navrhla umělkyně Sandra Mujinga, vychází vždy z dispozic místa, kde se odehrává. V minulosti byla prezentována na festivalech Insomnia v Tromsø, Les Urbaines v Laussane, Synapse v Meet Factory v Praze či v rámci Schinkelfestu v Berlíně. Sezení, která byla součástí instalace, trvala přibližně pět hodin. Martin Kohout je absolventem Filmové fakulty Akademie múzických umění v Praze, Universität der Künste v Berlíně a Städelschule ve Frankfurtu.