Ruiny ve světě humánním a posthumánním. Celoroční cyklus věnovaný procesům, projevům a obrazům ruinace světa tak, jak jej doposud známe, zakončí pátý obraz – tragédie v sedmi dějstvích When I state that I am an anarchist kurátora Pierra Bal-Blanca. Jde o výstavu a sérii performancí volně inspirovaných osobností Christophera D’Arcangelo (březen–květen 2022). Tento pátý obraz nazvaný Ruina vyšetřování je metaforou archeologické dekonstrukce, ale i nové konstrukce a má – stejně jako toto ohlédnutí za čtyřmi ustálenými obrazy celoročního projektu PLATO Ó a ach, krása, ruina a strach – reflexivní povahu.

Jednotlivé výstavy cyklu se v galerii potkávaly organicky jako v zahradě a dramaticky jako postavy na divadelní scéně. Demonstrovaly tak jevy probíhající v ruinách, které nemají jasný začátek a konec, jsou kontinuální proměnou a opakujícím se proplétáním, míjením a zase potkáváním. Nejlepším způsobem, jak tyto jevy pochopit a výstavy uvidět, je dlouhé pozorování z určitého místa.

Místo, jímž ruinace prochází, bylo také motivem prvního obrazu Proměna, kde nás zajímala mimo jiné situace galerie PLATO, její přesun do nového prostoru bývalých městských jatek a očekávané procesy gentrifikace, spojené s takovýmito přesuny. Lukáš Jasanský a Martin Polák v rámci Proměny představili sérii dokumentací své výstavy Předácký kus, kterou uskutečnili v prostoru jatek v době rekonstrukce; tímto vstupem tak předstihli samotnou instituci. Ve výstavě Klasikon se Richard Nikl (v instalaci a obrazech) a Jiří Maha (v textu) společně i zvlášť zamýšleli nad naší (ne)únavnou potřebou vytvářet univerzální hodnoty, nad fosilizujícími nebo scvrkávajícími se hierarchiemi, nad dnešním zapomínáním, rozutíkáváním se, sekvenčním prototypováním, potřebou jazyka a udržitelnosti. Filmová trilogie Patricka Keillera London – Robinson in Space – Robinson in Ruins poskytla vizuálně esejistickým pojmenováním mnoha projevů ruinace hospodářského prostředí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska za vlády konzervativců v letech 1979–1997 klasický podklad našemu zkoumání. Converting Words, výstava Micol Assaël, byla pak zprávou o jejích výzkumech přírodních, elektromagnetických a fyzikální jevů a sil a o fyzických, psychických, estetických a lingvistických transformacích pro lidské vjemy.

Druhý obraz, Čas oplakávání, se věnoval přechodným rituálům a naší mentální adaptaci na změny. O holistickém způsobu vnímání světa a rebelující rostlinné říši podává zprávu mobilní avatarka Kris Lemsalu stvořená z ruin uskutečněných výstav – Lazy Flower. Film Baida Taus Makhachevy propojuje svět uprchlické krize a uměleckého turismu a film Lili Reynaud Dewar Beyond the Land of Minimal Possessions je feministicko-queerovou hororovou dekonstrukcí pomníku minimalismu v texaské Marfě a s ním spojeného turismu. Ve výstavě Koženka a jiné imitace představila Lenka Klodová autorskou konstrukci vlastní retrospektivy performancí a akcí spojených s nahotou a ženskou tělesností v ruinách propojujících intimní s politickým.

Obraz třetí – Ruina rozrůznění – nás měl provést postupující diverzifikací. Nové formy příbuzenství nezávislé na rodech, pohlavích, rasách, druzích, třídách, stranách, občanstvích, menšinách či náboženstvích by měly ochránit společnost od rozkladné fragmentace. Ve výstavě Ó a ach a uf. Něco víc k pokrevní pří-buznosti komentují Anna Daučíková se spoluperformerem, kurátorem a filozofem Norem Lackem skrze těla jako biologicky a tabule skla jako průmyslově předurčené polotovary sebeuvědomování si transgenderové situace nejen vlastních těl, ale i kolektivního těla společnosti až po queer povahu neuronů celého hmotného světa. Daniel Rycharski se výstavou Valentýnky / Popeleční středa snaží homeopaticky pozřením popele zpovědního klekátka smíchaného s popelem stěny gay klubu překonat binárně nastavené společenské normy, které neodpovídají potřebám dnešních gay katolíků. Jan Boháč a Viktor Dedek užívají na výstavě Kostlivec. Druhý díl z eurostředověké ságy herní svět k tomu, aby otevřeli hranice našich těl, sestoupili pod jejich tkáně a rozvolnili naše představy o možných identitách. Marek Pražák pozoruje moderního člověka a společnost v čase historickém, mytologickém, biblickém, zpravodajském i vesmírném. Ukazuje nám ruiny, na nichž naše identity stojí, a sestavuje v roli kazatele Dvanáct přikázání pro 21. století, jež mají „zajistit“, aby tyto ruiny byly schopny unést naše požadavky na dobrý život.

Obraz čtvrtý – Doutnající ruina, obraz – je o obraze samém, o vztahu reprezentace a ruiny. Výstava Daniely a Lindy Dostálkových Verbal Slip je řezem korektností našeho uvědomělého života v době krize a altruismu, korektností, která vylučuje humor a stává se normou. Toto kritické ohledávání se uskutečňuje v rámci feministického myšlení.

Náš průzkum současnosti skrze procesy ruinace a metaforu a metodu ruiny však netvoří jen výstavy, ale také další program včetně nově založeného nakladatelství Octopus Press, jež navazuje na činnost legendárního athénského alternativního knihkupectví a nakladatelství, poskytujícího v letech 1974–1976 prostor pro kolektivní umělecké experimenty, aktivistické projevy, ekologické myšlení a nekonformní setkávání.