Jak můžeme hovořit za zvířata a o zvířatech, když je pro nás jejich řeč neznámá a jejich zvuky jsou pro nás, lidské bytosti, nesrozumitelné? Co by zvířata řekla o tom, jak jsou využívána a zneužívána, a jak by vyjádřila své rozčilení, odpor, touhu po pomstě? A co mohou výše uvedená slova odhalit v kontextu enviromentální a feministické politiky a poetiky, při hledání souvislostí s antikoloniálními a diasporickými studii?

Tato znepokojivá témata jsou kromě mnoha dalších ústředním bodem tvorby Janis Rafy, která propojuje různá média – od celovečerních filmů po kratší vizuální příběhy, od imerzivního prostředí prostoupeného sochařskými gesty až po kresby a texty – s cílem vytvořit imerzivní prostředí a zážitky. Rafa ve své tvorbě často pracuje se vztahem mezi lidmi a zvířaty a soustředí se na zdánlivě protichůdné koncepty, jako jsou láska, touha a svádění, ale i bolest a pronikání, mocenské hry a vměšování, trauma a kontrola. Zvíře často funguje jako symbol, znak či podobenství, jehož cílem je zkoumat mnohostranné aspekty historické, psychosociální, erotické a mezilidské dynamiky a položit otázku, do jaké míry dokážeme zpochybňovat naše smyslové vnímání a způsoby vyjadřování, abychom dokázali nahlédnout za hranice zjevného.

Existují věci a nevěci, prostředí, způsoby jednání, gesta, která nemohou být vyslovena, přepsána, archivována, uchována či analyzována. Ne proto, že by po tom netoužila, ale protože neexistují dostatečné historické, psychosociální a geopolitické diskurzy, které by dokázaly pojmout jejich hlasy, problémy a bolesti. Tvorba Janis Rafy upozorňuje na veškeré apropriace světa uvržené na životy a těla bytostí, jejichž hlasy nejsou slyšet, a to tak, že legitimizuje jiné projevy schopnosti jednat. Využívá k tomu vizuální jazyk, který křičí o přáních a strastech, která zvířata a více-než-lidské bytosti opakovaně bezhlesně vyslovují. Tento jazyk není sentimentální ani romantický; nedělá z neznámého exotické, ale ani se nesnaží mu porozumět prostřednictvím běžných prostředků, nástrojů či symbolů. Je to drsný a strohý jazyk, jazyk, který jde za sémantiku toho, co my – lidské bytosti – dokážeme a kdy budeme schopni pochopit. Je to idiolekt, který jde za zavedené terminologie feminismu a zneužívání moci, environmentalismu a ekofašismu. Je to specifický způsob vyjadřování vynalezený proto, aby bylo možné nalézt logos vycházející z těch, jejichž psýché se nikdy nepotkají s našimi myšlenkami a slovy.

Prostřednictvím filmových vyprávění i instalačních gest od velkoformátových soch až po textové reliéfy vytváří Rafa diskurz, který se vzpírá hloubkám. To, co diváci vnímají jako symboly odhalující, co se skrývá pod povrchem, je pro ni mnohovrstevnatý sporný prostor, v němž se snaží podnítit a vyvolat to, co je vtěleno v našich činech, způsobech jednání a systémech chování. Její tvorba nutí diváky vyslovit „sexuální“, „pudový“, „zvíře“, „žena“ nebo „matka“; jsou to umlčené hlasy, hlasité a zřetelné výkřiky, šeptaný strach a láska, něha a vztek. Jenže co vlastně vidíme?

V tvorbě Janis Rafy vše funguje jako zrcadlová fáze, stade du miroir. Prostřednictvím imerzivních prostředí, maloformátových kreseb a ready-mades jakoby z jiného světa se umělkyně snaží divákům otevřít prostor, v němž se mohou konfrontovat s vlastním utrpením, morálními zásadami a zákony. Její práce se proměňují v portál poskytující prostor jiným entitám a identitám, aby zde mohly ztvárňovat své alternativní, paralelní a nespoutané podoby. Stávají se nádobami tvarovanými tak, aby umožňovaly přechodné, transformační, snové či dystopické znovuosídlení různých haptických i nehaptických míst – vždy prostřednictvím excesu.

Netečnost, deprese, smrt a špína, nekonečná láska, bezpodmínečná něha, vznášení se v transcendentnu, rozplývání se v slasti. Právě tyto instinkty, síly přežití či sociální démoni, které se my lidé snažíme odsunout, jsou pro Rafu jedinou realitou. A my jsme zváni, abychom se stali její součástí, abychom do ní vstoupili za plného vědomí. Odcházíme pak ve stavu extáze. A zvířata nás stejně jako ostatní obklopují, chrání či proklínají svou hrudí, ústy, jazyky, chlupy a genitáliemi. V jejím světě jsou všechna těla vybízena, aby uskutečňovala svou existenci, hypoteticky či skutečně, prostřednictvím své přítomnosti či absence, svou činností či nehybností. Současně neslyšně hovoří o uchvácení a nadvládě, využívání a zneužívání. Odkrývají při tom přivlastňování země, okupování srdcí, nevyplněné prostory. Solidárně se staví za utlačované, bouří se proti bezpráví. Hovoří o lítosti a lásce, odhalují akty přivlastnění a průniky, prorážejí zprostředkované způsoby jednání. Slibují jinou všudypřítomnost.