Annika Eriksson je švédská umělkyně, která žije převážně v Berlíně. Na rezidenčním pobytu v Ostravě potkala mnoho domestikovaných, polodomestikovaných, zdivočelých i svobodných zvířat a zvířecích rodin. Mluvila s racky a čápy na skládce OZO Ostrava, s domestikovanými zvířaty na farmě Duběnka v Hrabové, navštívila obyvatele poloopuštěné farmy v Ostravě – Polance nad Odrou, holubí hejno u obchoďáku a další. Ze všech více-než-lidských bytostí, se kterými se Annika seznámila, přivedla do PLATO polovolně žijící komunitu krůt a krocanů. Dvojprojekci filmu představuje ve specifické instalaci, která obsahově souvisí s dočasností „osvobozené“ farmy. Podobnými situacemi zvířat i lidí se umělkyně zabývala již dříve například ve videu, v němž dlouhý záběr sleduje skupinu pouličních psů na předměstí Istanbulu. Psi, kteří byli úřady přestěhováni do okrajových oblastí mimo rozšiřující se město, se neustále pohybují po liniích gentrifikace a korporátní výstavby města. Prostřednictvím smyček a opakování spojuje video tento proces se zkušeností času: zkoumá přítomnost jako komplexní mezeru mezi minulostí a budoucností, v níž rostoucí proces vymazávání odstraňuje i jiné registry bytí a vidění. Jiné video zachycuje skupinu dříve domestikovaných koček, které žijí společně ve veřejném parku v Istanbulu, jejich noční aktivity a lidi v okolí, kteří se o ně starají během dne. Skupina koček, zdánlivě uvězněná ve stavu kolektivní paralýzy, žije v nejisté situaci na hranici péče a závislosti. Annika Eriksson ve své tvorbě zpochybňuje vnímání času, mocenské struktury a kdysi uznávané společenské vize. Pohrává si s debatami o veřejné sféře a strukturách, které ji regulují, a odhaluje, jak se mění a jak podléhá nečekaným přivlastněním a inverzím.