Můj minulý projekt Dům se týkal hledání nudy. Hodně přemýšlím o pracovní době a prostoru pro práci v kontrastu k „volnému času“ a domácímu prostředí, respektive o tom, jak obojí splývá dohromady. Vyvíjím velké úsilí, abych pro sebe mezi těmito dvěma věcmi našla rovnováhu a přišla na to, jak odpočívat, což je víc než jen nezbytný požadavek, aby byl poté člověk výkonnější. Jsem lehce hyperaktivní, a tak se nutím k nečinnosti a snažím se v sobě pěstovat pocit, že nemusím nic dělat, že si můžu dovolit prostě jenom být. Někdy mi to vydrží i dvacet minut!

Líbí se mi metafora ze světa mravenců. Jde o bajku, v níž mravenci diskutují o existenci lidí. Někteří říkají, že existují a jsou pro mravence užiteční, jiní tvrdí opak a další trvají na tom, že lidé neexistují. Mravenčí svět se proto rozpoltí, konají se protesty, pochody s malinkými transparenty, mravenci vyhrávají volby na základě svého přesvědčení; časem se rozpoutají bratrovražedné války, formují se různá hnutí i manifesty a představy o tom, jak si lidé budují své rodiny a svá mraveniště. Nakonec jde kolem nějaký člověk a celé mraveniště rozšlape, aniž si toho vůbec všimne…

Už nějakou dobu pracuji na narativu Domu snů, je to imaginární software generující reálnou simulaci pro skupinu spících postav zvaných Motýlí lidé. Systém zřejmě kontroluje jiná skupina postav nazvaných Emocionální policie (EmoPolis) a jeho údržbu zajišťuje další skupina lidí trpících nespavostí, Goblinové (Šotci), kteří vypadají stejně jako Motýlí lidé. Ti – někdy samostatně, jindy spojení do jediné postavy – zkoumají hranice svého těla, emocionálních stavů a komunikace prostřednictvím tance či neorganizovaného pohybu v rámci čehosi, co vypadá jako systém vybudovaný z jedné místnosti, množství chodeb a výtahů s kabely vyplněnými hlínou v budově, z níž vyrůstají houby a rostliny. Celý program je poháněn jejich snažením a energií, a to i když se snaží vzbouřit a vymanit se ze systému, který také nějakým způsobem udržuje jejich tělesné funkce a existenci. Kde a kdo jsou EmoPolis, není jasné, ale postavy o tom později debatují. A jaká myšlenka se skrývá za Domem snů, který postavy uspává? Možná právě idea nedosažitelného „dobrého života“.

Mám dojem, že můj nezdravý životní styl je poznamenán zdravými rituály (sport, zdravá strava, meditace). K mým nejvýraznějším neřestem patří, že chodím hodně pozdě spát, dívám se na anime a ve tři ráno si vařím těstoviny. Taky mívám občas období, kdy nemůžu být bez cigaret.

Žít v soběstačné udržitelné komunitě s přáteli někde v přírodě a každý den jíst brambory s máslem, smetanou a pažitkou.

Chtěla bych věřit, že máme možnost volby a dostatek vůle, abychom si vytvořili životní styl, který nám bude vyhovovat.

Omezení doby strávené u monitoru obvykle ignoruji. Ale mám ho na telefonu nastavené na deset minut denně. Unavuje mě být pořád na příjmu. Mým snem jsou prázdniny bez telefonu.

Myslím, že se všichni snažíme sami sebe optimalizovat, snažíme se být něčím jako nejlepší verzí sama sebe. Bráním se tomu, abych se cítila nějak extra nebo naopak nějak nedostatečně, protože to předpokládá určitý ideál. Snažím se dosáhnout pocitu, že toho dělám akorát dost.

Ano. A navíc všechny ty zdánlivě nesouvisející věci dávají mé práci obsah. Zároveň mívám pocit, že vlastně nepracuji nikdy (právě proto, že to, co děláme, se mylně považuje za volnou činnost), ačkoli ve skutečnosti pracuji neustále.

Někdy se mi chce utéct od sebe samé. Unavuje mě komunikovat o tom, co mám v hlavě. Snažím se vytvářet si nová pravidla. Vymýšlím nějakou hru, schéma, ale potom si uvědomím, že je to pořád stejné, snad jenom malinko odlišné… Co nechci, je slevovat z etických principů své práce, na tom se snažím trvat.

Snažím se, aby moje produkce reflektovala environmentální otázky. Není to snadné, ale je to moje volba a postupný proces. Určitě mě to vede k přehodnocování mnoha současných modelů, jako je výstavní činnost, veletrhy umění, transporty, uskladnění apod.

Kamarád mi vyprávěl sen, v němž se probudil do světa, kde se musí platit za to, aby člověk mohl spát. Ze všech se stali zadlužení lidé trpící nespavostí, úzkostní, vystresovaní a pracující dvakrát tolik, aby si mohli dovolit zaplatit za spánek, a tudíž být výkonnější. Korporace Sleeping Beauty nabízí smyslovou deprivaci – spací nádrže, v nichž se tělo za pět minut zregeneruje a přesvědčí mozek, že prospal celé hodiny.