Projekt Toxický prach je umělecký výzkum zkoumající krajinu Ostravy po ukončení těžby. Místní terén byl po dobu více než sto let nepřetržitě proměňován probíhající těžbou a v posledních desetiletích také komplexními procesy ukončení těžby a následné přirozené obnovy. Výzkum předkládá poetický nástroj pro orientaci v těch-to změněných krajinách a nabízí alternativní přístup, který je neredukuje na zjednodušený příběh o úpadku, ale zabývá se jejich současným stavem, probíhající proměnou a propojením s lidskými i jinými než lidskými procesy.

Město nese známky rozsáhlé těžby a ukládání hlušiny, vzestupu a pádu vysokých pecí, hlubinných dolů a dělnických kolonií, z nichž mnohé byly po sametové revoluci v roce 1989 opuštěny. Zatímco některé menší provozy nadále fungují, poslední velké železárny ukončily činnost v roce 1998. Nicméně dědictví toxického průmyslu zůstává uloženo v půdě, ve vzduchu i vodě.

Ostrava sice spustila projekt transformace, který má pomoci vypořádat se s rozsáhlými pozůstatky industriální éry, ale tyto snahy většinou předpokládají přeměnu bývalých dolů na muzea a zábavní parky. Podobné projekty často přisuzují těžbě roli pouhého památníku, místo aby se zabývaly jejími stále patrnými hmotnými a ekologickými důsledky, mezi něž patří například půda obsahující těžké kovy, sesedání podloží, podzemní požáry a lesy spontánně rostoucí na kontaminované půdě. Terén města tedy v současnosti neovlivňují jen pozůstatky z minulosti, ale i aktivní procesy odrážející interakci mezi přírodními ději, vědeckými zásahy a správou města, jež je utvářena politickými cykly a jejich krátkodobými agendami.

Problémem, který se týká mnoha míst, v nichž probíhala těžba, je přístupnost. Tato místa sice mají ekologickou, vzdělávací a kulturní hodnotu, ale přístup je často omezen z důvodu soukromého vlastnictví, nejasných zákonů či omezenou politickou představivostí na úrovni obce. I minimální zásahy – stezky, značení, jednoduché vyhlídkové plošiny – by tato místa mohly zpřístupnit veřejnosti bez potřeby rozsáhlých a nákladných projektů. Ačkoli bylo zprovozněno několik stezek a instalována základní infrastruktura, velká část krajiny Ostravy vzniklá těžbou zůstává nedostupná.

Tento projekt začal pozváním od kurátorky Edith Jeřábkové zúčastnit se umělecké rezidence v městské galerii PLATO, která se měla konat ve dvou částech. Ta první se odehrála v únoru 2024 – a tehdy jsem poprvé prošla některé z těchto lokalit s Janem Lenartem z Katedry fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, který se specializuje na geomorfologii a proměny průmyslových krajin. V druhé části, jež se konala v květnu 2025, jsme strávili víc času v terénu a měli větší prostor pro rozhovory. Jan poskytl své znalosti geologa a ekologa při mapování procesů a historických proměn v jednotlivých lokalitách. Přispěl nejen svými odbornými znalostmi, ale i jasným zájmem o tyto krajiny a jejich budoucí možnosti. Můj přístup, utvářený kritickou prostorovou praxí, se soustředil na to, jak se tyto procesy projevují po materiální, prostorové a kulturní stránce. Chůze se stala naší výzkumnou metodou i narativním rámcem: pohybovali jsme se terénem, všímali si detailů, sledovali stopy, poslouchali příběhy. Umělec Julian Irlinger nás na procházkách doprovázel a vytvořil k projektu fotografický záznam.

Tento terénní průvodce je výsledkem zmiňovaného výzkumu a spolupráce. Obsahuje sedm site-specific textů založených na přímém pozorování a tvarovaných rozhovory, archivními rešeršemi a někdy i asociativním srovnáváním s jinými krajinami. Každý z nich je jak záznamem, tak interpretací a všímá si textur, historie a atmosféry daného místa. Některá témata se napříč jednotlivými texty vracejí: vrstvení přírodních a industriálních procesů, způsoby, jimiž oheň, voda a vegetace mění terén, sporná politika pojmenovávání, pnutí mezi péčí a zanedbáváním.

Nabízí také prostor pro zamyšlení: Jak se afektivně vztahujeme k zděděným antropogenním krajinám? A co znamenají pro generace zakořeněné v této oblasti, jež však nemají přímé spojení s důlním průmyslem ani s jeho lidskými dějinami, ačkoli žijí v místech, která za sebou zanechal?

Rosario Talevi
Berlín, srpen 2025

V noci pršelo. Půda je vlhká, tvoří se v ní kaluže. Máme zablácené boty. Jdeme přes les, cesta je náročnější než předchozí den. Překračujeme koleje, po nichž se kdysi sváželo černé uhlí z nedalekých dolů k hlavní železniční trati. Za kolejemi se terén lehce svažuje k rozlehlému rákosovému porostu, za nímž se nachází rybník. Cestička vede hustým rákosím. Je zřejmé, že to tu někdo pravidelně udržuje. Kdyby totiž člověk rákosí – oddenkovitě organizované a snadno a rychle se množící – nesekal, vytvořilo by jednolitou, nepřerušovanou masu: obrovský filtr, přírodní čističku.

Popojdeme blíž ke břehu. Stojíme na okraji Heřmanického rybníka, v původní naplaveninové oblasti řeky Odry. Před zahájením těžby byla tato oblast součástí sítě rybníků. Dnes jich zbylo jen pár. Několik dolů fungovalo přímo pod námi, takže výrazné sesedání povrchu přetvořilo terén. Heřmanický rybník je nyní bažinatější. Hladina vody je velice nízko, často dosahuje jen několika centimetrů. V rybníku se začaly objevovat ostrůvky vegetace, místa na okrajích, kde kdysi tekla voda, připomínají mokřad.

Jan ukazuje na okraj vzdálený asi půl kilometru a vysvětluje mi, že vlivem klesání se rybník naklonil. „Tam ještě pořád drží vodu, zatímco břeh, na němž stojíme, je téměř vyschlý.“

Rybník je napájen špinavou směsí. Starý kanál na východním okraji sem dosud přivádí těžební vodu, která pochází z geologických útvarů stovky metrů pod povrchem: starodávných vodonosných vrstev ukrytých po miliony let. Voda je slaná a plná rozpuštěných minerálů. Pak je zde výluh z haldy nad rybníkem, která dosud aktivně hoří. A konečně nevyčištěné odpadní vody z nedalekých osad (některé části Ostravy dosud nemají pořádný kanalizační systém) sem dodávají sodík, fosfor a další živiny, což podporuje růst řas a bakterií.

Na rybníku je několik chatek propojených moly a vybavených šikovným improvizovaným systémem uzamykání, který brání neoprávněnému vniknutí, takže se nám nepodařilo dostat se dovnitř. Tato půda (a voda) je stále ve vlastnictví bývalé důlní společnosti, která byla donucena pozemky před zahájením těžby koupit, avšak chatky později prodala rybářskému klubu z poměrně vzdáleného Valašského Meziříčí. Nerybaří se tu pro obživu, ale pro radost. Přemýšlím, zda místní ryby nejsou plné jedovatých látek. Daří se jim tu, nebo spíš jen přežívají?

Voda sice je jedovatá, ale v tomto mladém, vznikajícím ekosystému se usadily nové druhy ptactva. Rybník s rákosištěm oplývá zvláštní krásou. Místní tomu tady říkají „ostravský Vietnam“.

Kráčíme po břehu a přicházíme k mělčině. Snad tisíce ryb – možná to jsou sumci – se líně pohybují v mělké bahnité vodě. Co tu dělají? A proč se na tomto blátivém místě srocují? Při pohledu zblízka moc zdravě nevypadají. Idylický, romantický obrázek rybníka plného ryb se rozplývá.

Na druhé straně rybníka je naše další zastávka: největší soubor hald v Ostravě. Kdyby mi Jan neřekl, že to, co vypadá jako přírodní vyvýšenina, je ve skutečnosti další hořící halda, spletla bych si ji s kopcem. Kopcem vedle rybníka.

49.868665, 18.327589 → SLEZSKÁ OSTRAVA