V jistém ohledu je bajka jako žánr pro moji práci hodně důležitá, protože se zabývá lidskými i zvířecími protagonisty. Býk ve filmu TOURNEUR, kůň ve filmu CENTAUR a holubi ve filmu SSRC hrají hlavní role a samozřejmě je můžeme interpretovat jako symboly nebo znakové složky obecnějších otázek, kterých se mé filmy dotýkají – například ztělesnění „nezkrocené“ přírody a kritická reflexe pokusů lidstva o její kultivaci, a tím i ovládnutí, abych uvedla aspoň jeden příklad. Pro mě však existují mezi literárním žánrem bajky a tím, čeho se v narativech svých prací snažím dosáhnout, výrazné rozdíly. Zaprvé, zatímco bajka má tendenci používat své zvířecí hrdiny antropomorfizovaným způsobem jako ilustrativní prostředek vedoucí k morálnímu závěru, mně nejde o to, abych prezentovala zvířata jako metaforu něčeho jiného. Místo toho u mě vystupují jako plnohodnotní sociální aktéři. Fungují sice jako zrcadlo, které kriticky reflektuje lidskou povahu nebo chování, přesto v mé práci zaujímají svůj vlastní prostor. Druhý rozdíl spočívá v otázce samotného morálního imperativu, který je často pro závěr bajky zásadní. Pro mě je však důležité ponechat divákům prostor, aby mohli sami vyhodnotit, co právě vidí. Ačkoli z mého líčení kulturních praktik jako drezúra nebo býčí zápasy je jednoznačně patrný odsudek, moje filmy vždy také reflektují všeobjímající empatii mezi druhy, což je myšlenka, která je přítomná zejména v intimním vztahu mezi koněm a člověkem ve filmu CENTAUR nebo v potenciálně nečekané vzájemné závislosti mezi ptáky a lidmi ve filmu SSRC. A konečně, bajka je žánr fikce. I když je moje práce zaměřená dokumentárně, neustále zkoumám, jak se filmově konstruuje prostor. Přemýšlet o prvku fikce představuje důležitý aspekt v průběhu stříhání materiálu, protože se pohybuji na rozhraní mezi realitou a inscenací – jedinečná a autentická dynamika, kterou pozoruji zpoza kamery, může být na plátně vnímána jako podivná choreografie; skutečné prostředí, jako je aréna pro býčí zápasy naplněná pěnou, se může jevit jako kulisa. Jedním z mých uměleckých cílů je začít tyto dichotomie rozpouštět, a nakonec tak zpochybnit jasné hranice mezi přírodou a kulturou.

Nad touto otázkou často přemýšlím – jsem filmařka, takže v mém případě se to týká především dopadu cestování na životní prostředí, když jedu na natáčení. Filmy TOURNEUR a VIDOURLE se natáčely ve Francii, CENTAUR v Dánsku a SSRC v Los Angeles. V současné době pracuji na novém projektu, kvůli němuž jsem nedávno cestovala do Španělska. Cestování se pro způsob mé umělecké práce zdá nevyhnutelné a zkušenosti, které jsem získala v zahraničí, mimo jiné během studia na Cal Arts v Los Angeles, pro mě byly nesmírně prospěšné. Plně si to uvědomuji a vím, že jde o konflikt, který nedokážu doopravdy vyřešit. Začala jsem však často spolupracovat s místními lidmi. Například se ukázalo, že je užitečné mít místního produkčního, protože natáčení se tak dá připravit předem a nemusím tam osobně být. Normou se díky zkušenostem s pandemií samozřejmě taky stalo dělat průzkum online a setkávat se s lidmi prostřednictvím Zoomu – myslím, že v tom se z toho období můžeme poučit.

Neumím si představit činnosti v oblasti wellbeingu jako takové. Zmínili jste kolaps planety a obavy o životní prostředí – myslím, že jedinou cestou k budoucímu wellbeingu je najít způsob, jak koexistovat a vzdát se našeho antropocentrického světonázoru, který je pravděpodobně zdrojem většiny celoplanetárních problémů. Moje zaměření na naše „zvířecí bližní“ vede často k domněnce, že točím filmy o zvířatech – ve skutečnosti však nejvíc pozoruji, odhaluji a reflektuji chování a praktiky lidí. Jak jsem už zmínila, ve svých pracích se vyhýbám moralizujícímu tónu, ale věřím, že je třeba přehodnotit kategorii „člověk“ jako takovou, která byla v rámci ontologie moderních lidí vytvořena za účelem ovládnutí a využívání všeho, co je považováno za „přírodní“, včetně zvířat (ale nejen jich).