V současné době se mi „volný“ a „ne-volný“ čas přelívá jako vlny a střídá se podle potřeby. Činnost a nečinnost nějakým způsobem vzájemně balancují. Dívám se z okna, na obrazovku počítače nebo si obrazy představuju. Věnuji se vnějšímu a vnitřnímu úklidu. Někdy se jdu projít nebo se s někým setkám. K citátu mě napadá, že když se člověk nestará o svět (skrze svůj vnitřní svět), uvolňuje místo světu, aby se postaral o něj.

Už dlouho jsem žádnou bajku nečetla. Připadá mi, že jde o pozorování jisté přirozenosti na příkladu zvířat, která se na určité úrovni na rozdíl od člověka neodklonila od spojení se svým určením. Chápu, že člověk používá obraz zvířete, aby dokázal lépe mluvit sám o sobě a zkoumat se. Nadvládu člověka nad zvířetem považuji za nezralou interpretaci, za zažitý program, který je bohužel ještě velmi rozšířený a ústí do krutých praktik, jež se potom na člověku odrážejí. Vnímám ale rozdílnost člověka a zvířete, která spočívá v tom, že člověk může rozvíjet své vědomí. Psala bych bajku o lišce, jež je strážcem a poslem. Západní kultura vidí lišku spíše negativně, ale není to proto, že ji nedovede zkrotit?

Za velmi nezdravý rituál považuji absenci radosti a přítomnost vnitřního stresu jako reakce na náročnou situaci. I když zaznamenávám posun, stále je co rozvíjet…

Vycházím z toho, že všechno je možné, protože svět si tvoříme sami, i když nejsme schopni vždy a hned manifestovat naše přání na fyzické úrovni, neboť jsme se nenaučili tohoto potenciálu využívat. Jde i o silnou kolektivní energii, na niž jsme napojeni a která nám v tom může bránit. Dobrý život pro mě znamená vymanit se z kleští lenosti, rozvíjet neustále své vědomí, a tím rozvíjet myšlenku míru a hojnosti ve vlastním životě i ve světě, očistit se od karmických zatížení, odpojit se od destruktivních kolektivních programů, tvořit svět, v němž není přítomna manipulace, obdivovat krásu stvoření a milovat všechno živé, uzdravit se a „vrátit se“ do ráje. Taky bych chtěla velkou zahradu na kopci a modrou vespu.

Řekla bych, že ho tvoříme.

Tato otázka mě přiměla přemýšlet nad pojmem soukromí… Docházím k tomu, že soukromí je, když člověk je sám u sebe a není zatažen do cizích událostí. Nemusí to nutně být paralelní s módem online/offline, někdy se to prolíná. U obrazovky trávím dost času, když kolem mě nikdo není, plním úkony, studuju a někdy to přeháním, protože se dívám na filmy, což je určitá forma stažení se ze světa, protože odcházím do reality hrdinů příběhu, ale i v tomto procesu dál zkoumám princip života. Telefon mám offline, proto vznikají mezery při pohybu prostorem. Mám Facebook i Instagram, ale moc mě to nebaví, takže tomu nevěnuji velkou pozornost. Nemám problém na obrazovku zapomenout. Není to kontrola, spíš samovolně vznikající přimknutí a odstup, přičemž jejich vzájemný poměr rozhodně má potenciál lépe se vybalancovat.

Asi záleží na tom, jaký má člověk záměr. Když se snaží optimalizovat se ve vztahu k nárokům společnosti, může tu vznikat jistá forma otroctví. Pokud rozvíjí vlastní vědomí v rámci celku stvoření, poznává svůj potenciál tvůrce a optimalizuje tím životní podmínky (své vlastní i svého okolí), tak ho to může osvobozovat. Pojmy „efektivita“, „dost“ a „správně“ vidím jako pohyblivé. Rozvíjet se a řekněme optimalizovat se je pro mě důležité téma, a někdy i motor procesu.

Pokud si uvědomíme, že člověk je ve své podstatě tvůrcem, je takzvaná volná činnost v různých podobách ideální pro prožívání a zkoumání principů života. Ano, navigace na vlnách nejistoty není vždy lehká a může být vyčerpávající, když je konfrontována s rigidními vzory systému. Důležitá je kooperace a vzájemný respekt všech zúčastněných, ať jdou jakoukoli cestou. Výraz práce používám, abych se dorozuměla s druhými, jinak se snažím nepracovat, spíše vykonávat nějakou činnost. A rovněž v takzvaném volném čase čerpám inspiraci.

Mou myslí se prohání mnoho myšlenek a některé z nich jsou nosiči zkrácených reakcí. Mezitím vím, že útěk není řešení. Vývoj a transformace možné jsou, tím se mění i způsob. Protože svět je jako oceán, který se neustále tvoří, je zde něco, co je nám „vlastní“?

Dřív mě to znepokojovalo. Ale tlak na jednu nebo druhou stranu je asi podobně nezdravý. V rámci svých možností se snažím dělat věci jednoduše. Indicie o zhroucení planety je potřeba zkoumat. Některé z nich mohou být manipulativní a nepřesné. Na světě je bohužel stále příliš mnoho zbraní a jistě existuje velká potřeba toho, aby člověk vyzrával, pochopil odpovědnost za svůj životní prostor a začal se vnímat jako jeho součást.

Toto se týká jen určité skupiny lidí na planetě Zemi. Stále jsou ještě místa, kde tato výpověď není relevantní… Věřím, že „zlepšování světa“ začíná u nás samých. Tím, jak tvoříme svoji vnitřní – a tím i vnější – realitu. Jestli u toho sedíme na tvrdé zemi nebo se převalujeme v léčivém bahně, asi není určující…