Přemýšlím: kde se zrodil život? Sekundy postupují
k sněhu, zvuk za zvukem, myšlenku po myšlence.
Zatímco jsem ve vytrvalém mrholení projížděla na
vlhkém asfaltu pařížskými žárovkami, za každou
zatáčkou vyvstávala Kalifornie, a nebyl proto stanoven
žádný cíl.

Kořeny eukalyptu dosahují v míru do hloubi země.
Pravidelný tep noci nepřináší zprávy podstatně
odlišné od těch z Caesarových dob. Podél břehu je
vždy moře.

Slova následují svou stezku do oceánu. Z hřebene
naproti tomuto domu vyrážejí signály a děsí nás, ale
mohutný krok, hluboký dech obnovuje klid. Dole
protéká řeka, předvídatelná jak denní chléb. Potřeba
spočinout rukama na věcech.

Vítr se odklonil k jihu a měsíc se smáčí v mracích.
Město ještě nespí. Svět se tedy obrozuje.

Pasažér nastupuje na loď. Žijme, než zemřeme.
Záliba ve smrti občas vyvolá ústup do povahy horka,
promění svět v šmouhu.

Žena truchlí nad mrtvým milým a pod tlakem její
lítosti se vše hroutí. Její dny se teď prodlouží.

Slyším tep noci. Kolem jejích okrajů obíhá božská
vůle. Na žulové zdi leží předčasné léto. Mojí zemí
je oceán.

Pohromy jsou katastrofální. Ráj je tak osamělé místo,
že jsme stejně prokletí. Avšak na soutoku jeho
řek se obzor vždy rozšiřuje a obraznost se rozpoutá.

Slunce na dvoře čmárá stíny na vadnoucí růže. Trávím
hodiny čekáním na příští hodinu.

Láska rozpoutává písečné bouře a vyviklává stavební
kvádry skutečnosti. Její horečnatá energie nás
přenáší doprostřed hor. Zmrzlý měsíc občas ozáří
zmrzlá pole.

Kolem mne je tolik života — a já budu muset pryč.

Kůže je mou hranicí. Dějí se pod ní věci, jež nazývám
pocity a myšlenkami; místo, odkud přicházejí,
nebudu nikdy s to navštívit.

Nacházím spásu v touze; příroda je bez mezer. Stejně
jako zrcadlo zdvojuje prostor, můžeme pomocí
reflektorů znásobit vesmír. Zřetelně jsem dnes věděla,
že následovat stezky v kaňonu je lepší než běžet
o život.

V posledních dnech hroutící se říše koně pronikli
do genů mého otce. Slyším dusot jejich kopyt v prachu
cesty vedoucí k mým dveřím.

Mezi „já“ a „mnou“ déšť jedovatých šeříků a tvoje
tělo vedle mého jako vzdálené a zapovězené zapadnuvší
slunce.

Byly to sametové časy, když ses vrátila z dlouhé
cesty, která tě zavedla do tajemství tvého těla.
Hodiny pršely jak podzimní listí.

Bylo sfouknuto světlo tvých dní.

Spalas, jako bys pořád ještě byla na Zemi.