Francouzský kurátor Pierre Bal-Blanc se jako analytik, archeolog i vyšetřovatel rozhodl ve spolupráci s řadou umělkyň a umělců prozkoumat a kriticky aktivizovat odkaz předčasně zemřelého amerického umělce-anarchisty Christophera D’Arcangelo.

V jakém vztahu je ruina ke své reprezentaci, co a jak ji reprezentuje? Jak užitečné a škodlivé jsou reprezentace ruin? Násobí se zobrazováním entropie ruiny nebo získává ruina v obraze novou integritu, která se stává signifikantní? Skrze emocionální ztotožnění se s ní nabízí možnost přechodu, dalšího pokračování.

Obraz ruiny, pokud není pouhým dokumentem, je exorcismem, je novou konstrukcí. Strhuje ruina všechna jiná témata do propasti času? Obraz doutnající ruiny chce viset na stěně v dlouhém čase a zachytávat se v periferním vidění při těkavém sledování on-line proudu obrazů současnosti, a vytvářet tak novou identitu, kterou je těžké jednoduše vystihnout. Je zapotřebí mnoha obrazů k jejímu rozjasnění.

Diverzita je v dnešní době odpovědí na velké selhání monokultur a tlak na rozrůznění má vyřešit všechny naše problémy. Ptáme se ale, jak je to s naší integritou v rámci konceptu diverzity, jak se budou utvářet nová příbuzenství nezávislá na rodech, pohlavích, rasách, druzích, třídách, stranách, občanstvích, menšinách, náboženstvích. Jsou nové komunity bez pevných ideologií udržitelné?

Oplakávání je sdílený emocionální akt, který přinášel rozličným historickým institucím a jedincům možnosti vyrovnání se se ztrátou a změnou a usnadňoval kolektivní i individuální přecházení do jiných časových, geografických, společenských vrstev. Současné návrhy vrátit tento rituál do našeho vysoce pragmatického a technologicky závislého života se tímto způsobem pokoušejí využít formáty institucionální reflexe a sdílení. PLATO v době stěhování se do trvalého sídla zatíženého minulostí vznáší požadavek na prostor a čas k pozorování této situace. Akt oplakávání je loučením stejně jako kolektivním znovuprožíváním, které by se mohlo dobře uplatnit i v procesech spojených s městem a se stigmatizující industriální DNA Ostravy.

Zajímá nás industriální ruina města Ostrava, i ta porevoluční a ty současné. Je možné vztáhnout americký fenomén ruinového porna k ostravské situaci? Tato turistická zombie odnož mění život v městských centrech v zábavní průmysl a obyvatele v domorodé objekty. Jaké jiné ruiny produkuje současné město pro dobrý život svých obyvatel? Jak k tomu přispívají jeho instituce, včetně těch kulturních? V jakých ruinách se pohybuje nomádská instituce PLATO, která se již brzy usadí v cihlových ruinách bývalých městských jatek? Jak se PLATO změní a co se stane s jeho současným sídlem, hobbycentrem Bauhaus? Jeho ruina poskytla velkorysý prostor umění současnosti, jež poslední dobou utíká z bílých kostek galerií a vstupuje do ruin různých typů, od architektury až po přírodu, která do sebe umí ruiny perfektně zahrnout.